Vylivání myšlenek a témat k diskuzi

Zvedni ruku a řekni: "Tělo Kristovo"

31. 8. 2009 23:08

Vzpomínka na prázdniny 2009 - díl I.

Tak nám začlo léto,

a letos začlo táborem. Po dvouleté pauze jsem se vypravil na tábor s "dolaňákama". Věděl jsem, že bude dobrý, tušil jsem, že bude pěkný, ale ani jsem si nepředstavoval, že bude nezapomenutelný.


 

Během jednoho týdne jsem zažil několik okamžiků, které v sobě stále nosím. Třeba jen malé drobnůstky, okamžiky, pohledy, úsměv některého dítěte po ránu, slovo nebo výjev z některé hry. Ale hlavně mše, kterými vedoucí začínali den. Byla mně nabídnuta možnost na nich podávat Tělo Kristovo. Vzhledem k tomu, že jsem to nikdy před tím nedělal, asi mě to trochu zaskočilo, možná ve mně dřímal i strach, který asi otec vycítil. Tudíž následovala věta, že pokud se na to necítím, že samozřejmě nemusím. Ale já odpověděl, že "snad cítím". A vlastně nevím proč to ze mě vypadlo, nevím proč jsem tak odpověděl. Napadly mě spíš důvody proč bych podávat neměl, než měl.

Během mše mně v hlavě ležely myšlenky o zodpovědnosti, o postoji, který bych měl zaujmout. Něco mně říkalo, že bych to zvládnout měl, ale zrovna tak mně něco říkalo, že ono to není jen "zvednout ruku a říct: Tělo Kristovo". Přemýšlel jsem o důvěře, s jakou se Kristus Pán dává v podobě Eucharistie. V okamžiku podávání sv. přijímání je Ježíš jakoby malinkatý ve velké lidské ruce. V ruce, která s ním může udělat cokoliv. A přesto ta ruka není "pánem okamžiku".

Před podáváním sv. přijímání jsem trošku vyděšeně upřel zrak na otce. Jsem rád, že v mých očích vyčetl otázku "Opravdu mám?". Přikývl. Asi bych se neodvážil zvednout, ale teď jsem si nějak říkal, že to rozhodnutí nebylo na mně.

Osobně jsem vždy přijímal přímo "na jazyk", takže tento okamžik byl pro mě prvním, kdy jsem Tělo Krista uchopil do ruk. A zalil mě asi vteřinový úžas. Dozajista si jej nikdo nevšiml, ale já ho cítil jako velmi dlouhý. Najednou jsem nevnímal, že se mi ruka chvěje snad ještě víc než hlas, že jsem hned u prvního člověka přehlídl, že má pozvednutou dlaň a že se snažím podávat "do úst". Moc jsem totiž nikoho kolem sebe nevnímal. Cítil jsem Ježíše. Cítil jsem jej v ruce. Bylo to úplně jiné setkání, než když jsem sám přijímal. Nyní tu nebyl Kristus Pán pro mne, ale já pro Něj. Mohl jsem Jej podat lidem, na kterých mi záleží.

V dalších dnech už jsem nebyl tolik překvapený a mohl jsem se víc věnovat tomu vnímání, tomu co se marně snažím slovy popsat. A často se teď myšlenkama k těm okamžikům vracím a ptám se sám sebe: co mi to dalo? Co to pro mě znamenalo? A sám si odpovídám: opět jsem se setkal s Ježíšem. A to není málo...

Sdílet

Komentáře

Palajda :-)

letuška :-) kdyby si to tak každý uvědomoval stejně, jak ty...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.