Vylivání myšlenek a témat k diskuzi

Ušáček

5. 1. 2011 11:11
Rubrika: Ostatní

V jednom lese žil malý zajíček Ušáček. Nikde poblíž žádný další zajíc nebyl, a tak se kamarádil s jinými zvířátky. Nebyl to žádný rošťák a se všemi v lese byl zadobře. Postupně rostl a poznával různá místa, která les ukrýval. Nikdo mu nikdy neřekl, která místa jsou zajímavá, ale ani ho nikdo nevaroval, na která chodit nemá.

Jednou se tak bavil se zvířátky o nějakém paloučku, kde je prý velice zajímavá věc. Že prý tam leží na zemi, je celá černá, na okrajích má zuby a uprostřed takové místečko, které zvířátka hladí tlapkou. "A proč tam tu tlapku dáváte?", ptal se Ušáček. A Lišák mu odpověděl: "Však to taky někdy zkus, tolik adrenalinu jsi v sobě ještě nikdy neměl, je to zábava". Jenže Ušáček si tím moc jistý nebyl. "Nemůže se mi nic stát?", zeptal se. A v tom se všechna zvířátka okolo začala smát. "Copak už se někomu z nás někdy něco stalo?", odpovídali jeden přes druhého.

Ale zajíček je už neposlouchal. Odhopkal až k mechu, na kterém rád sedával. Jenže pořád myslel na tu věc na paloučku. Nikdy ji neviděl, ale myslet na ni přestat nemohl. Za několik dní k němu přišel Ježek, a že prý jestli už někdy na paloučku byl. Když Ušáček řekl že ne, Ježek ho tam zavedl. Najednou to uviděl, leželo to na zemi, bylo to mnohem větší než si myslel. Šel z toho trochu strach, ale ostatní zvířátka z toho přece mají zábavu. "Třeba ji z toho budu mít taky", pomyslil si. "A navíc přece nebudu před Ježkem za padavku". Vzal tlapku a vší silou bouchl doprostřed té věci. Ježek se zděsil: "Ne, ne! Takhle moc se to přece nesmí!". Jenže bylo pozdě. Ty zubaté okraje se vyšvihly příliš rychle na to, aby Ušáček stačil dát tlapku pryč. Vyvrátil se bolestí a na paloučku usnul. Když se pak probudil, zjistil, že svou levou tlapku nemá. Rychle odskákal domů a vůbec nevycházel, styděl se a tížilo ho jen pomyšlení, že by ho někdo s jednou tlapkou viděl. Vůbec netušil, co bude dělat.

Po nějaké době večer, když si myslel, že už celý les spí, odhopkal na mech, posadil se a díval se na hvězdy. Ani si nevšiml, že mu za zády někdo funí. Vlastně všiml, ale až za dlouho. Pomalu a bázlivě se otočil a uviděl Jelena. Měl zlaté paroží, bělounkou srst a oči - oči se mu třpytily jak ranní rosa. "Ty tu žiješ taky?", zeptal se zmateně Ušáček. Jelen jen kývnul hlavou. "A žiješ tu dlouho? Nikdy jsme tě neviděl - a to jsem proskákal celý les!" "Dlouho, Ušáčku.", odpověděl Jelen. "Ty mě znáš?", soukal ze sebe zajíček. "Znám. A taky vím, že nemáš jednu tlapku." Pak Jelen otočil hlavu dozadu, a když ji vrátil, držel v zubech velký zaječí kožíšek. "Obleč si ho. A prosím tě: dej si pozor aspoň na tu pravou." řekl. Ušáček poslechl a najednou zjistil, že ten nový kožíšek je tak huňatý, že v něm vůbec nejde vidět, že mu levá tlapka schází.

Tam na mechu se pak pravidelně scházeli každý večer. Bylo jim spolu dobře. A tolik si toho napovídali. Ale důležité také bylo, že se už Ušáček nebál vycházet do lesa ve dne. V novém kožíšku to rázem šlo. Časem se naučil dělat všechno pravou tlapkou a už mu ani nepřišlo, že tu levou nemá. Celou dobu ale přemýšlel, jak by tu událost na paloučku vrátil. Ale na nic nepřicházel. Tolik se pro to natrápil a tolik litoval. Nakonec měl ale pocit, že v novém kožíšku od Jelena dožije až do smrti. A že už nikdy nebude muset vzpomínat, co se stalo. Jenže ono to tak nebylo...

Když byl Ušáček větší, své průzkumy okolí rozšířil a jednou přeskákal přes celé - ale opravdu celé pole a doskákal až do remízku. To bylo ale překvapení, když zjistil, že tady žije jedna zaječí rodina. A že mají dceru Pacičku. Stali se z nich nerozluční přátelé a od té doby hopkali po lese a po poli i po remízku společně. Pacička obdivovala Ušáčkův kožíšek, asi proto, že takový nikdo jiný neměl. Po dlouhé době se Pacička jednou zasnila a vyprávěla Ušáčkovi o tom, jak se těší, až se budou spolu pěkně za obě tlapky v kole točit. Ale to snad ani Ušáček slyšet nechtěl, hned se zachumlal do kožíšku a hlavou se mu promítla vzpomínka, že jednu tlapku nemá. Že to sice nikdo nevidí, ale Pacičce že nikdy obě nepodá. A moc se bál jí to říct. Bál se, že už s ním nebude chtít nikam skákat ani dovádět... Tolik se bál, že to ani Pacičce neřekl.

Od té doby žil ve strachu, že se s ním Pacička nebude chtít v kole točit jen za jednu tlapku. Chodil dál po večerech na mech a vyptával se Jelena, co má dělat. Ale Jelen jakoby nic neříkal. Ušáček měl v sobě zakořeněno od svých rodičů, že nejhorší je lhát - a hned druhé mlčet. A tak to za nějaký čas Pacičce řekl - že ten krásný kožíšek není jeho, že ho má od Jelena, a že má pod ním kožich docela obyčejný a hlavně - že kdysi přišel o levou tlapku. Tak jak to vevnitř bolelo Ušáčka, tak to teď bolelo i Pacičku. Její sny najednou byly pryč. Ušáček už nikdy nechtěl nový kožich svléct a doufal, že i s jednou tlapkou se dá žít. Ale asi nedá. Utíkal rychle pryč, pořádně nevěděl kam, prostě pořád přímo, tu přes mez, tu přes potok. Doběhl až k dřevěnému plotku, za nímž stála hájovna. A hajný zrovna čistil pušku, když na něj Ušáček zavolal "Dobrý den!". "Ale dobrý, dobrý", pousmál se hajný, "co pak tě k nám přivádí? Snad nejdeš na oběd?" Hajný nakoukl otevřeným oknem do světnice a pravil: "je jedenáct, to je ještě moc brzo, přijdi za hodinu". Ušáček odpověděl: "Ve dvanáct se sejdeme" a položil hlavu na špalek se sekerou.

----------------------------------------------------------

Protože Ušáčka i Pacičku znám osobně, chtěl bych jim k tomu něco připsat:
Ušáčku, každý Jelen má oči výš než Zajíc a vidí taky víc do dálky. Ten nový kožíšek Ti nedal jen tak pro nic za nic.
Pacičko, je to hodně na Tobě, ale věřím, že to zvládneš. Jelen by Ti Ušáčka do cesty nestavěl.

Přeju nové kožíšky vám oběma. A přeju je všem "ušáčkům a pacičkám", kteří se v tom příběhu našli. On má totiž každý někde nějaký svůj palouček a na každého je někde políčeno.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.