Vylivání myšlenek a témat k diskuzi

Jak vnímám 17. listopad?

17. 11. 2009 23:35

Mrzí mě, že jsem tenkrát byl ve věku, kdy jsem to dění nevnímal. Protože teď si ten "obrázek" můžu skládat jen z cizích útržků.

Dnešní den byl plný rozhovorů, chtěl bych je tady nějak sesumírovat, zodpovědět všechny otázky, které v rozhovorech zazněly.


Co je to demokracie?

Musím říct, že i po absolvování politologie na gymnáziu - nevím. Překládá se to jako "vladá lidu". Vláda lidu je anarchie. Takže se nabízí vyložení ve smyslu "vláda těch, které si přeje většina lidu". Většina znamená více než 50%. Jenže v okamžiku, kdy budou kandidovat např. 3 politické strany, bude vládnout ta, která obdrží 40% hlasů (když ty zbylé 2 budou mít po 30%). A najednou vládne někdo, koho chtělo 40% lidí, přestože většina znamená víc jak polovina. Co je tedy demokracie? Pokud se pod tím slovem skrývá to, že se ve sněmovně přední politikové naší republiky hádají, urážejí a titulují slovy, která lidské důstojnosti hodna nejsou, pak od takového zřízení dávám ruce pryč se slovy "děkuji, nechci". Podle mě je člověk stvořen tak, že nad sebou musí neustále cítit autoritu. V rovině duchovní v Bohu, v rovině občanské v silném monarchovi. V čele každého uskupení musí být osobnost, ke které ostatní mohou mít důvěru, která bude všem oporou. Tato pozice nesmí být dědičná (předávat vládu "po krvi") a musí být jen na omezený časový úsek bez možnosti znovuzvolení (aby ten, kdo je v čele, byl nucen svůj čas využít efektivně).

Nic jiného nefunguje a fungovat nemůže. Ani v jiných státech. Někde se chyby profláknou snáz, někde je líp "tutlají", ale všude jsou. Myslím, že i historie ukázala, že monarchie funguje stabilně. Má však jednu temnou stánku - nespokojenost lidu. Lid je nespokojený, protože by nejraději každý byl oním monarchou...

Všichni slaví!

Za dnešní den jsem zaznamenal mnoho radostných reakcí na to, že už nejsou u kormidla komunisté. Byly to reakce lidí, kteří za komunismu nežili, nebo byli stejně staří (mladí) jako já. Tedy ve věku, kdy jim to bylo zcela jedno a nic si nepamatují. Je to příliš tenký led. Uvedu příklad:

Dnes jsem byl u Dominikánů na "divadelní hře". Byla... vlastně snad i úžasná... až na jeden okamžik, kdy se jakoby historická hra prolnula na několik chvil s dobou pádu režimu. Aktéři hry byli středoškoláci. Najednou vyvolávali hesla, o kterých nic nevěděli. Byli jen loutkami autora hry. Mluvili o něčem, aniž by věděli o čem. To byl důvod, proč se mi ten úsek nelíbil, třebaže v té hře asi měl své místo.

A tato situace je častá. Mnoho mládežníků "prská" na totalitní režim, ale když se jich člověk zeptá:
"Co víš o minulém režimu?" - odpoví: nic / to co mi řekli rodiče / to co nám řekli ve škole / to co se běžně povídá
"Jak tě komunismus poznamenal? Omezil?" - odpoví: mě? nijak.

Často se setkávám s odporem na tento svůj názor, ale nemohu si ho odepřít: komunismus smí hodnotit jen ten, kdo v té době žil. Jen ten ví, jaká doba byla, co s sebou nesla, co člověk dělal, protože chtěl - a co dělal, protože musel. Ten kdo má informace zprostředkované (současná generace), nesmí zapomínat, že informace mohou být zkreslené osobní zkušenoustí zprostředkovatele (ať už kladnou nebo zápornou).

Připomeňme si pád minulého režimu.

V tomto duchu jsem dnešek "slavil". Jako den připomínky toho, že už nepohodlní lidé nejsou zavíráni do vězení (jsou odstaveni jiným, humánějším způsobem). Že už nikdo není pronásledován, že padlo něco, co bylo zlé.

Ale už neslavím tu druhou část dnešního dne - příchod něčeho dobrého. Protože si jednoduše myslím, že nic moc dobrého nepřišlo. Přání lidí se nesplila, nic se nikam nepohnulo. Jen červené kravaty se vyměnily za modré a oranžové.

Každý najednou může kamkoliv jet, cokoliv tam říct a cokoliv si koupit. Míra blahobytu povyrostla. A co to přineslo? Paradoxně bídu. Modelem rodiny je najednou 1 až 2 děti. Cokoliv víc už je "netradiční a exotické". A lidé se cítí chudí. Mají málo peněz. Představa, že by měli uživit např. 7 dětí, jim podlamuje kolena. A přitom, v dobách ne úplně dávných, kdejaká rodina 7 dětí uživila. Byli bohatší? Ne, spíš jim stačilo k životu míň.

Kdyby bylo po mém...

... už bych byl na náměstí a zvonil klíčema. Nemůžu se totiž radovat z něčeho, co nefunguje. Z něčeho, co znovu a znovu selhává. Stydím se za to, jací lidé vládnou mé vlasti. Stydím se za jejich gesta, slova, myšlenky... Ráno jsem se o tom bavil s maminkou. Ptal jsem se, co se od té doby změnilo. Proč tenkrát šly davy cinkat klíčema a dnes nejdou. Dostalo se mi odpovědi, že tenkrát to byla reakce na neúnosnost situace, ve ktére už žít nešlo. Kdežto dnes, třebaže to není dobré, se v tom žít dá.

Zbývá nám tedy jen čekat na to, až se v tom zase nebude dát žít. A já věřím, že to příjde. I hodiny dějepisu mě utvrdily v tom, že historie se opakuje. Lidé znovu pochopí, že takhle stát fungovat nemůže. Znovu pochopí, že některé hodnoty jsou bezvýznamné. Znovu pochopí, že žít bez Boha je jako trhat luční květiny a přitom mít sennou rýmu.

 

P.S. nedaří se mi usnout, tak jsem ještě našel tohle: Karel Kryl (Demokracie)
a tak mě napadla otázka, když se tak bujaře slaví demokracie a na obloze prskají ohňostroje, napadá někoho jméno politika, který tu je pro lidi?

Sdílet

Komentáře

PetraO Myslím si, že příspěvek má hodně do sebe. Důvod, proč lidi nejdou dnes s klíčema do ulic je podle mě hlavně ten, že jsou hodně unavení: přesycenost informacemi na straně jedné, pokud člověk potřebuje něco vybavit a zařídit, musí se naopak sám pídit a pátrat na straně druhé, mnozí jsou v napětí, jestli nepřijdou o zaměstnání... a tak by se dalo ještě pokračovat. Jen se mi potvrzuje, že od kauzy "jablko v ráji" žádná doba, kterou člověk vytváří a formuje není ideální a dokonalá a slušní lidé i rošťáci se najdou napříč všemi režimy a tábory. Proto pokládám za důležité, jak se konkrétní bližní chová ke mně a k ostatním lidem.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.