Ministrant na dálnici aneb 15 km pěšky za Svatým otcem

Návštěva Svatého otce v Brně

Když jsem byl biřmován, otec arcibiskup ve své promluvě řekl, že je vidět, že nám už samotná příprava něco dala. Podobně jsem to dnes cítil při návštěvě papeže Benedikta XVI. Kdyby "jen" přijel a odsloužil mši svatou, bylo by to nevýrazné. Ale takto byla ta mše třešní na velkém dortu. Dortu, který peklo mnoho farností a domácností několik dní.

Ještě včera jsem četl několik novinových článků na internetu, přičemž diskuze pod nimi byly, jako vždy, hodně ostré a hodně zkreslené (což je běžné díky tomu, jaký podíl ateistů v našem státě je a jak jsou lidé líní dohledat si řádné informace, když bulvár jim létá jak pečení holubi do úst). Až mně bylo smutno z toho, do jaké vlasti Svatý otec zavítá.

Když se ale pak papež objevil na letišti Tuřany, zalila mě obrovská vlna radosti, jakmile jsem viděl 100 000 rukou mávat vlaječkami a jásat. Ten okamžik byl úžasný, málem se mi začala třást ruka, kterou jsem alespoň narychlo pořídil toto krátké video: //www.youtube.com/watch?v=PUopePHF1sI

Hodnocení

Na prvním místě musím říct, že se pořadatelé v Brně vytáhli. Organizace byla výborná, což bylo bezesporu zásluhou velkého počtu pořadatelů, policistů, záchranářů a hasičů. Když se přičetla přehledná grafická navigace, barevné parkovací zóny a důmyslné sektory, nemohlo se snad nic pokazit. Velký dík patří za sektor A0, který byl určen pro ministranty, bylo z něj možné vidět otce Benedikta hned několikrát ze vzdálenosti menší než 2 metry.

Pokud bych se snad měl dotknout nějakých nedostatků, byly by to jen drobnosti:

1. někteří pořadatelé obcházeli mladé chlapce a sundávali jim z hlavy kšiltovky - neměl bych proti tomu námitek, kdyby hned vedle nestáli 2 pořadatelé s kšiltovkama na hlavách, moc výchovné to pro ty hochy v tu chvíli nebylo
2. důslednost v kontrolování místenek při vstupu do sektorů - nevím, proč bylo možné, aby do A0 vstupovali starší ministranti se svými přítelkyněmi v civilu (chápu, že je hezké slavit mši svatou s blízkou osobou, ale aby se při mši sv. s otcem Benediktem povalovala děvčata po chlapcích v rochetách...)
3. zajistit technicky tak velký prostor muselo být náročné, na zvuku se objevovaly nedostatky: mluvené slovo bylo výborné, ale zpěvy a doprovod varhan v některých místech nebyly moc slyšet
4. vysílačky organizátorů - chápu jako nutnost, ale kdyby existovala varianta se sluchátky, bylo by lépe, občas totiž hlášení vysílaček překrylo právě tu slabou hlasitost hudebního doprovodu

To jsou ale samozřejmě jen drobnosti, vzhledem k tomu, jak velká akce to byla, nestojí ani za řeč a průběh mše svaté nemohu hodnotit jinak, než výborně.

Neopouštějte sektor!

Tak tato věta zněla ke konci z reprobeden dost často. Protože jsem chápal, že ten velký dav lidí nemůže odejít najednou, dle instrukcí jsem se posadil a vytáhl svačinu z batohu. Sektor pro ministranty byl nejblíže pódiu, proto byl také vypouštěn mezi posledními. Věděl jsem tak, že nestihnu sraz u autobusu, kterým jsme přijeli. Napsal jsem tedy SMS a dostal odpověď, že je to v pořádku, že není kam spěchat. Jakmile to bylo jen trochu možné, vydal jsem se k parkovišti pro autobusy. Prošel jsem ho jednou, podruhé... autobus nikde. Ušel jsem po dálnici dost velký kus, ještě že byla uzavřená. Ovšem, autobus jakoby nebyl. Hasiči se mi snažili pomoct co jen mohli, ale autobus "OLOMOUC B2" jakoby už dávno odjel. Zvedám tedy telefon a zjišťuji... že autobus opravdu dávno odjel.

Haló, tady Brno

Hledáním autobusu jsem ztratil tolik času, že odjely všechny autobusy, které jely na Olomouc. Vlastně už odjely skoro všechny autobusy. Stál jsem v Brně na dálnici a přemýšlel, co mám dělat. Cesta vlakem nepřipadala v úvahu, neb jsem měl v kapse asi 3 Kč, peněženku jsem si raději nebral, abych o ni v davu nepřišel (nevěřil jsem, že to v davu bude samý křesťan, který nepokrade). Naštěstí mě vzali do autobusu, který jel na Hrozenkov. Byli tak hodní, že projeli kolem Olomouce. Pan řidič mi zastavil v odstavném pruhu na dálnici, vyskočil jsem a autobus pokračoval svou, docela jinou trasou. Myslel jsem, že už mám vyhráno...

120 km/h

V dálce jsem viděl jedno nákupní centrum, ale dělilo mě od něj několik pásů asfaltu. Samozřejmě, že dálnice v okolí Olomouce rozhodně uzavřená nebyla. Měl jsem na sobě baťůžek, v jedné ruce skládací stoličku a v druhé kleriku s rochetou. Naprosto jsem vzdal možnost, že bych tu dálnici přeběhl v nějaké pauze tak, aby mě jedno z těch letících aut nesrazilo. Tak jsem udělal čelem vzad... a uviděl zrovna takové asfaltové pásy, které byly na druhé straně. Tak jsem to začal všelijak obcházet, přelézat svodidla, přecházet přes mosty a hledat sjížděcí pruhy, které mě z prostor dálnice vyvedou. Sice jsem se snažil, aby mezi mnou a auty byl vždy nějaký kus železa, ale ani tak to nebylo příjemné. V součtu jsem nachodil asi 15 km. Ale za vidění otce Benedikta taková procházka stojí, ne? :)

Došel jsem pěšky až na okraj olomoucké periferie. Stále jsem měl na paměti, že nemám v kapse ani drobné na lístek, ale už jsem byl tak utahaný, že jsem byl rozhodnut naskočit do nějakého autobusu - třebaže načerno a nerad. K mému velkému štěstí ale poslední autobus odjel před 12 minutami. Takže jsem pokračoval po svých. Tohle se prostě může stát jenom mně.

Alespoň jsem ale měl dost času na přemýšlení o naději, o slovech, která nám tu Svatý otec zanechal. A taky o odpuštění. O tom, že se nemám na olomoucký autobus zlobit, protože mi neujeli schválně. A nakonec se mi do hlavy vnukla myšlenka, že je-li tato pouť tak drsná kvůli mým nepravostem a hříchům, tak děkuji Bohu, že jsem pro otce Benedikta mohl obětovat 15 km chůze po škarpách a mezích okolo dálnice.