Byl všední den. Asi čtvrtek, už nevím přesně, ale neměl jsem ten den školu. Ráno bylo prosté, ničím nevýznamné. Na hodinách naskočila dvacítka od sedmičky oddělená dvojtečkou. Byl čas se obléct a vyrazit na ranní mši...
Po příchodu jsem zaklekl do lavice hned u sakristie, nikdo tam nesedává. Ten den tam ale seděla postarší paní. Přiklonila se ke mně a pozdravila. Pozdrav jsem opětoval. Požádala mě, abych se pomodlil za její děti (nebo možná i vnoučata), které nevěří v Boha a ona jim neumí víc pomoci. Přikývl jsem. Udělal jsem to tuze rád.
Vstal jsem a šel se do sakristie převléct. Něco mi ale stále vrtalo hlavou. Proč ta paní požádala mne? Víte, v naší farnosti je mladých lidí jako šafránu. Jádro tvoří babičky a starší ženy, tu a tam nějaký postarší pán. Tak proč ta žena požádala mne? Mladého, "ušmudlaného" ministranta, životem nezkušeného. Měla kolem sebe mnoho starých, upřímně zbožných lidí, mohla požádat i otce. Ale obrátila se na mě. Jakobych já měl něco vědět o životě, o výchově dětí či vnoučat, o vedení k Bohu...
Osmá hodina se nezvratně blížila a já se cítil "jinak". Už se otevíraly dveře od sakristie, zvoním a dělám první krok. Procházíme mezi lidmi a já dělám něco, co jsem dosud nedělal nikdy. Všechny ty lidi si prohlížím. Jejich tváře a postoje. Zatím mně ale nic nedochází.
Zásadní byl okamžik podávání sv. přijímání. Okamžik, kdy k nám přistupují všechny ty staré ženy po jedné. Teď už mně dochází mnohé. Dívám se každé té paní do očí a snažím se na ně malinko usmát. Život a věk už jim sice pomačkal tváře, ale ony přícházejí a sálá z nich klid, vyrovnanost a síla. V hlavě mi naskakuje obrázek, jak na ulici každým dnem potkávám mladé lidi se strhaným výrazem ve tváři. Cožpak tito mladí lidé se mají tvářit vyčerpaně? Proč by měli být vyčerpanější, než ty staré babičky v naší farnosti?
Znovu se myšlenkama vracím do probíhající mše svaté. Pozoruju, jak pomalu a pokorně se otevírají ústa všech těch lidí. Hned si také uvědomuju, jak nedočkavě se mnohdy otevírají před Kristovým Tělem ústa má, jak nedočkavě kolikrát zvedám ruce po Kristově Krvi.
Na počátku bylo slovo. Tím slovem byla prosba o modlitbu. Odstartovala tak sérii událostí a myšlenek, které mě posunuly zase o kousek dál. Děkuju za to té paní a nejen jí. Už mi tolik nevadí, že mladí v naší farnosti nejsou. Vidím mnohé jiné tváře. Tváře, které jsou obrazem Království Božího. Tady a teď.
Krásnej článek, díky za něj!<br />
<br />
A co mě se týče.. neznám nádhernější tvář, než jakou má babulenka moje nejhodnější :) Na ní jde vidět, jak vrásky můžou bejt krásný, když máte v sobě tolik lásky už tolik let jako ona. Jaaaaj.. jdu jí zavolat :)
Jojo,je to krásné všímat si více druhých lidí,jejich pohledů,vžívat se do jejich osudů a třeba jim i pomoct..a pohled do očí,to je síla.V těch očích je všechno,je tam napsaný celý život..at je člověk jakkoliv vrásčitý,oči nikdy nezestárnou a jsou pořád stejné. Někdy v těch očích vídám životní zkušenosti,nadšení mladého člověka,život nabitý tvrdou prací,hořké životní osudy..dále se z nich dá vyčíst jaký ten člověk je,jestli lže a dokonce jsem pochopil že někdo má oči tak hluboké,že se v nich člověk může utopit..jen tak dále,více si všimat druhých lidí:o)!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.